DAKAR 2005

Vytrvalostní závody nebo taková dálková soutěž jako je Dakar mě vždy lákaly. Před několika lety jsem se úplnou náhodou dostal do depa při závodu 24hodin motocyklů ve Francii a letos mě opět náhoda přivedla do Dakarského maratonu. Nezbývá než doufat, že se to povede znovu protože atmosféra tohoto závodu mě dostala.

Koncem listopadu jsem se dozvěděl, že mí kamarádi z Plzně s kterými jsem už na pár výletech byl chystají cestu do Barcelony a dále do Afrického Maroka a aby to bylo ještě zajímavější první polovinu této dovolené spojí s legendárním závodem Paříž-Dakar, který se však letos startoval v Barceloně. Pro rok 2005 tedy Barcelona – Dakar. Proč si tedy nezajezdit v lednu? Rozhodl jsem se téměř okamžitě a k výpravě jsem se přidal.

Důležitou osobou v našem plánu se stal Jarda Šíma. Známý český motocestovatel a novinář, který již před rokem Dakar na motorce absolvoval a byl ochotný se s námi podělit o cenné zkušenosti. Letos se rozhodl asi k největší šílenosti svého života absolvovat Dakar na Jawě 125 Dakar! A aby toho nebylo dost v plánu měl nejen dojet do cíle ale také se stejnou cestou na Jawě vrátit až do Prahy. V této chvíli kdy píšu tyto řádky jsou čtyři dny po soutěži a o Jardovi zatím nemám žádné zprávy a pokud jde vše podle plánu Jarda jede pouští v Mauretánii zatímco slavní závodníci jsou už doma. O jeho osudu se ale určitě dozvíme z jeho článku.

27.12.2004 Dopoledne jsme vyrazili v sestavě Karel – Varadero, Petr – Varadero, Jarda- Jawa125Dakar, Míra-Afrika Twin, Martin – Triumph Tiger na cestu do Barcelony. Abychom si to zjednodušili jedeme dvěma auty s vozíky kde přepravujeme motorky. O navigaci cestou se staral Jarda.Skoro až do Barcelony jel po paměti.A to jsme ve Francii jeli po státovkách. Asi už tudy párkrát jel.

28.12.2004 Dopoledne už jedeme po Španělsku a míříme do Barcelony kde dnes odpoledne začínají technické přejímky všech vozidel na Olympijském stadioně. Stadion jsme chvíli hledali,ale asi ve 13hod stojíme před ním. Okolo už začíná ruch soutěže. Jarda se jde jako novinář akreditovat do tiskového centra a my jdeme okounět k prvním závodníkům. Nakonec se registrujeme i my ostatní a dostáváme na ruku kouzelný zelený pásek, který umožňuje vstup do jinak uzavřené části soutěže. Večer se seznamujeme s jedním španělem, pardon Kataláncem . Jmenuje se Oriol , přijel se podívat na přejímky na své KTM a zve nás abychom přespali u něj doma 5km daleko. Má prý klíče od sousedního bytu, který je momentálně prázdný ale nás by tam přespat nechal. Odmítli jsme a jdeme spát do svých spacáků. Teplota přes den cca.10stC zataženo.

29.12.2004 Od rána všude panuje čilý ruch . Přejímky pokračují a my zvědavci to jdeme po snídani pozorovat a hlavně fotit. Brzy potkáváme Oriola. Je fajn,dáváme mu pivo, vyměňujeme si adresy. Živí se jako průmyslový designer a v srpnu plánuje výlet do ČR. Svěřujeme se mu s naším problémem. Doma jsme zapomněli českou vlajku a jak budeme bez vlajky fandit naším závodníkům to nevíme. Kousek od nás rozbil svůj tábor Ivoš Kaštan a chystá svou KTM na přejímku. Jdeme se s ním pozdravit. Hned na začátku má ale pořádnou smůlu. Někdo mu z auta ukradl tašku v které měl dokumenty a notebook. Bez dokladů nebude asi moci nastoupit závod. Naštěstí se za chvíli přihlásili pořadatelé, že tašku někdo vrátil ale bez notebooku. Cenné dokumenty jsou ale na světě a přejímka se může konat. Hned využívám příležitosti a vyptávám se na vzpomínky kdy jel Dakar na Tigrovi. Překvapivě jsem se dozvěděl, že má na něj ty nejlepší vzpomínky a že je škoda , že předpisy zakázaly další účast tříválců v soutěži. Letos už nemohou jet ani dvouválce takže KTM LC8 už také ostrouhala. Odpoledne jdeme do haly kde je výstava starých motocyklů, které se účastnili závodů v minulosti. Jsou tu motorky od BMW GS 1000 z r.1979 kdy se jel Dakar poprvé přes legendární Superteneré francouze Peterhansela s číslem 1 až po zmiňovanou LC8 Itala Meoniho z loňska. Opravdu pěkná přehlídka doprovázená projekcí dokumentárního filmu z historie závodu. V hale se opět setkáváme s Oriolem. Loví v tašce a nakonec před naše zkoprnělé obličeje rozbaluje naší vlaku asi 1,5m velkou ! Bere si přesně 15Eur co stála a ani trochu navíc i když jsme mu chtěli zaplatit cestu a pospíchá do práce. Prý se uvidíme na prologu.Přece podle vlajky nás lehce najde ! Na večeři trošku zvažujeme možnost jet se závodem nejen Maroko ale i Mauretánii. Problém je ale, že přes neoficiální hraniční přechod pustí jen závodníky a doprovod.Skutečný přechod je asi 2000km mimo trasu soutěže. Dalším problémem je úsek, který by jsme museli překonat a tady není 400km silnice jen písek a žádná čerpačka. Znamenalo by to, že každý poveze min.10-15L paliva navíc.V terénu může spotřeba stoupnout . Večer na přejímku konečně doráží K. Loprais se svou Tatrou. Při vjezdu do stadionu ho můžeme řádně uvítat s vlajkou a stropit trochu povyku aby všichni věděli, že Tatra tu své fanoušky má. Hovoříme s druhým řidičem , kterému se svěřuji o našem úmyslu je doprovázet možná i do Mauretánie. Hned mě varoval od pokusů o nelegální překročení hranic v poušti. Prý jsou všude i neoznačená minová pole a sami vojáci prý už nevědí kam všude miny zakopali. Jdeme spát. Teplota až 20stC slunečno.

30.12.2004 Od rána opět šmejdíme na přejímkách. Tou musí projít každé vozidlo i doprovodné a všechny musí být stejně vybavené třeba záchrannými pomůckami, navigací apod. Proto tak dlouho trvá. Jdu s Jardou a dělám mu fotografa amatéra. Potkáváme takové známé tváře jako Schlesser, Vatanen, Masuoka. Skutečně zajímavé bylo fotit Jardovi rozhovory s Peterhanselem, Romou a také Meonim. Venku na parkovišti stojí zajímavá Liazka. Má číslo 627 a její majitel se s ní přijel podívat z Čech ku příležitosti jejího prvního startu před 20lety. Je perfektně opravená a vypadá jako by měla jet i letos. Večer jde na přejímku Liazka českého týmu Tedom ve složení posádky Macík, Fajtl, Žák. Fajtl- to mi hned bylo podezřelé.Moje druhá vášeň – letadla, mi hned připomněla legendárního pilota Františka Fajtla, hrdinu bitvy o Anglii.A skutečně, z člena posádky se vyklubal příbuzný. Ani Liazku jsme na přejímce nezapomněli přivítat a její nápadná žlutá barva se na trati nepřehlédne. Z jednoho mechanika tohoto týmu se nakonec ještě vyloupl skoro můj soused, Richard Vítek, který bydlí asi 6km ode mě. Opravdu svět je malý. Liazka je ale také jedno z posledních vozidel přejímky a my se konečně stěhujeme spát na pláž kde zítra bude probíhat Prolog.Ještě ale zjišťuji první katastrofu, která mě na cestě potkala. V kufru kde jsem měl flašku oleje na dolévání se povolila záhadně zátka a asi 0,5L oleje mi vyteklo do věcí. Teplota 22stC slunečno

31.12.2004 Prolog je taková malá show pro veřejnost. Na pláži je připravená podél moře dráha v písku. Buldozery navršily několik kopců a cestou zpět je vyznačena v písku řada zatáček Dohromady se jedná o 4km dráhy 2km na jednu stranu, otočka a zpět podél dlouhého plotu kterým jsou oddělení diváci. Už chvíli před začátkem jsme uprostřed vztyčili vlajku a zajistili si místa u plotu. Před začátkem závodu se asi 50m od nás seřadilo asi 8 terénních aut diváků z Čech a vztyčili další dvě vlajky. Do toho všeho se asi 20m od nás na pláži zaparkovala Tatra a z ní vystoupilo asi 6 dalších diváků. Jdeme blíž a i kluci od teréňáků jdou k Tatře, která sice se svými ochrannými rámy vypadá bojovně ale její mírový nátěr bílou barvou bez reklam pouze s namalovanými ovečkami prozrazuje výletní náklaďák. Je to bratr Karla Lopraise Milan, který s kamarády přijel fandit bráchovi. Hned je vidět, že na závodech nejsou prvně. Na střeše budují pomocí skládacích křesílek tribunu , staví stativ s kamerou a vynášejí si nahoru občerstvení z vlastních zásob. Mezi kluky od teréňáků poznávám své dva kamarády z Náchoda , bratry, kteří mají doma taky Tatru osmikolku a jezdí s ní závody u nás. Je to bezvadné, jiné než České vlajky nikde nevidím. Konečně začal závod. První jedou motorky ale v hlubokém písku mají všichni co dělat aby bez větších pádů dojeli. Všímáme si krásné Astrid Pichgrain,malé, černé francouzky, která jede na KTM. Už na přejímkách jsme se s ní fotili. Osobní auta jedou bez potíží, ani se nepředjíždějí.Hodně diváků odešlo ke stánkům.Nakonec závodí kamióny.Pro nás nejzajímavější kategorie. Už z dálky jsme poznali Lopraise ale v patách Kamaz s rusem Kabirovem .Hned bylo vidět, jak to Kamazům jede. Než se k nám Loprais dostal, Kabirov byl před ním ale to nevadí. Dakar se prý vyhrává hlavou a tu má prý mesijé Loprais(tak mu tady říkají) chladnou. Vždyť Dakar vyhrál už šestkrát a dokázal, že jen ve výkonu motoru to rozhodně není. Kamióny nám předvedly opravdovou podívanou! Několik srážek, z nichž tu pro nás nejzajímavější předvedl Macík se svou Liazkou přímo před našimi objektivy. Tvrdě dojížděl dva soupeře před sebou a když chtěl předjíždět náhle soupeř před ním ubral a Macík to do něj napasoval. Pro objektivy paráda, Macíkovi jsme to ale nepřáli. To bylo opravdu vyvrcholení závodů. Po prologu jsme se vypravili na jih z Barcelony k Tonimu, kde jsme měli domluvené parkování aut a zítra začne první přesun do Grenady kde soutěž pokračuje. Pro dnešního Silvestra závodníci a jejich týmy spí ještě v Barceloně. K Tonimu přijíždíme asi ve 23hod právě včas abychom si připili v kempu u moře nejen na Nový rok 2005, ale i na zdar naší výpravy, která zítra začne.

1.1.2005 Během dopoledne vykládáme motorky a balíme na cestu. Jarda se svou Jawou vyráží pro jistotu dřív. Přesun do Grenady je sice po silnici,ale měří 919 km, pro nás od Toniho asi o 200km méně. V poledne vyrážíme. Jedeme stejnou cestou jako závodníci takže všude na mostech, čerpačkách a odpočívadlech na nás mávají lidé, kteří i když je na nás vidět, že závodníci nejsme všem přejí šťastnou cestu do Dakaru. Výbornou atmosféru nám však kalí to, že Martinovi s KTM se začala trhat zadní pneumatika. Martin se s námi seznámil v Barceloně kam přijel se stejným úmyslem jako my. Má rok starou KTM LC8.Na cestu se vydal s námi.U další čerpačky zjišťujeme stejnou závadu u Petra. Utržené špunty až na plátno.Tady také oživuji svoji ruštinu a daří se mi získat svolení k fotografování vnitřku kabiny jednoho Kamazu. Jedeme dál pomaleji a za tmy přijíždíme do města. Asi 20km před cílem nás na silnici předjíždí tým Gauloises KTM s čísly 2 Despres, 3 Cox a 4 Meoni. Nevydrželi jsme a klukům jsme ujeli a až před cílovou rampu jsme to brousili s nimi. Potkáváme také Kaštana a fotím ho se svým Tigrem. V bivaku se naštěstí podařilo Martinovi sehnat na KTM lehce jetou pneumatiku. Většina závodníků jede se stejným rozměrem jako on. To štěstí ale nemá Petr a tak budeme shánět zítra v obchodech. Smůla ale, že je zítra neděle. Spíme ve stanech poblíž areálu kde se zítra pojede časovka. Teplota 15stC slunečno

2.1.2005 Ráno jdeme na závod ale trať se nám moc nelíbí. Počkáme až projede Kaštan a pojedeme dál. Dnešní etapa s cílem v marockém Rabatu měří 10km časovky a 513 km přesun plus trajekt a vyřízení hraničních formalit. U čerpačky se sice domlouváme, že pojedeme s Kaštanem , má GPS a dobře nás vyvede z Grenady ale pak jsme ho opustili a jeli shánět pneumatiku pro Petra. Bohužel maňana, tedy zítra. Necháváme Petra ve Španělsku a jedeme na loď. Mapu a místa dalších bivaků má, musí nás dojet později. Asi 10km před trajektem stavíme abychom si koupili lístky. Jenže Mírovi najednou vypověděla službu baterie. Beru ho tedy na lano a vleču ho k obchodnímu centru, kde se nám kupodivu daří baterku koupit. Lodí jedeme až v podvečer a na hranice s arabským světem přijíždíme už za tmy. Vyřizování formalit nám trvalo jen 1,5h, což je prý slušné. Vjíždíme potmě do prvního města v Maroku. Pro mě, který ještě v Arabské zemi nikdy nebyl docela překvapení. Všude nepořádek,lidé v hábitech, sotva zastavíš už něco chtějí jedeme raději dál ještě nám pár set km zbývá do bivaku. Kousek za městem zjišťuje Míra, že píchnul a protože je blízko jediné osvětlené místo schodiště před hospodou, provádíme opravu přímo na schodišti. V Maroku je úplná prohibice takže v hospodě se pije jen čaj. Někteří hosté si vynášejí židle na schodiště aby v klidu shlédli to neobvyklé divadlo kterak se mění duše. Míra je zkušený mechanik takže za 45min jedeme dál. Další cesta probíhá v husté mlze při teplotě 5-8stC ale asi o půlnoci dorážíme provlhlí do bivaku kde se nám Jarda Šíma směje protože on tam se svou Jawou už asi hodinku odpočívá. Dáváme večeři a jdeme po prohlídce bivaku spát do společného stanu se závodníky a doprovodem. Tady se už něco děje , sledujeme první opravy a servis na vozidlech. Pod stromy nalézáme Macíky i Lopraise, ještě nespí a tak s nimi chvíli debatujeme. I tým Livescore s Tatrou řízenou Tomečkem tu nalézáme ale je už dost pozdě, ráno se brzo vstává a jede se dál. Usínám jak zabitý a v bivaku i když je tu celou noc čilý ruch se dobře spí. Teplota den 15stC noc 8stC slunečno.

3.1.2005 Ráno vstáváme a po snídani vyrážíme na etapu Rabat- Agadir.Časovka 123Km, přesun dalších 543km. Chceme-li také něco vidět ze závodů, musíme jet kus po časovce v terénu, najít si pěkné místo a odtud sledovat jízdu. Vyrážíme sice brzo ale po příjezdu na start už samozřejmě motorky jezdí. Jedeme tedy mezi nimi někam na trať a hledáme si své místečko. Usazujeme se asi po 20km, motorkářům naštěstí měření pro mlhu zrušili a tak jsme jim na offroad cestě v horách ani nevadili protože jeli mírně. Auta už ale jeli úplně jinak. Konečně závod v Africe ! To je podívaná. V závěru aut ale Karel přichází s nápadem. Pojedeme ještě kousek. Mě se to sice nelíbí ale nakonec v pauze vyrážíme. Hned při výjezdu na trať upadl Martin a tak mu pomáhám zvedat jeho KTM. Jedu tedy poslední a stále se otáčím jestli někdo nejede. Jedeme ve stupačkách, na motorkách naložený celý svůj majetek a kolem se občas prožene závodící auto. Nic moc,všude zvířený prach. Pár aut mě úspěšně minulo ale když jsem se po jednom vracel do lepší stopy přední kolo v klesání do údolí chytilo strouhu a už ležím. Utrhl se mi levý kufr a zrcátko jinak já v pohodě. Motorka si ale lehla napříč přes cestu a samozřejmě zvedat jí musím proti kopci. Je jasné, že ji sám nezvednu. To ale jede další závodník. Vybíhám po trati naproti a mávám abych na svojí motorku upozornil. Dobrý, auto se těsně vyhýbá a pokračuje. Vedle cesty je totiž z jedné strany skalnatá vysoká mez nahoru a z druhé strany to samé dolů. Vyjetí z cesty nepřichází v úvahu. Takto se mi daří odvrátit nebezpečí ještě několikrát ale sílí moje obava z následujících kamiónů. Naštěstí na posledním místě jede Citroen 2CV 4x4 s číslem 400 a francouzskou posádkou. Ti jediní pochopili mojí situaci, zastavili a Tigra mi pomohli zvednout. Hned zase odjeli a já jsem rychle motorku stlačil do hlubokého příkopu vedle cesty kde zůstal sám stát. Sám jsem si vylezl na skálu z druhé strany a vzápětí jsem mohl pozorovat řítící se kolos DAF a asi tak 10m za ním rozjetého Kamaze. Dnes bych už asi Triumpha neměl. Kamióny byly ale i tak zase nejzajímavější. Sice se nemohli předjíždět a ani terén při výjezdu z údolí v protějším svahu kam jsem viděl to nedovoloval ale to jednotlivým závodníkům nebránilo v tom, že celou dobu se na sebe tlačili, troubili ale hlavně v údolí byl brod kde jich řada zapadla. Jeden utrhl chladič, Macík tam utrhl dofuk kola prostě paráda. Ještě když jsem sjel po závodech dolů byl kousek nad brodem zabořený Mercedes týmu Rallye raid Riga . Tady také na mě čekali ostatní ale ti už brod přejeli před kamióny. Já jsem ho přejel teď,ale spíš jsem čekal, že se v něm utopím. Hned za mnou v něm uvízla Toyota Land Cruiser. Zbývalo dojet po necestách asi 60km k silnici což se nám podařilo a díky kamiónům jsme na každé odbočce věděli kudy máme jet. Všude byla cesta rozrytá takže jsme se k silnici dostali přesně a do bivaku už dál dojeli bez potíží.Opět za tmy asi ve 23hod po silnici. V bivaku jsem hned vyhledal posádku kachny a podaroval je všemi svými pivy což nebylo moc protože mi tři při pádu praskly v kufru a vytekly do spacáku. Naštěstí v bivaku bývá i otevřené ohniště a tak jsem si u něj spacák vysušil což pobavilo ohřívající se závodníky, kteří podle vůně, kterou spacák vydával pochopili co se mi stalo. Jarda do bivaku přijel zase dřív. Teplota 8-10stC slunečno.

4.1.2005 Ráno vyměňuji zrcátko zprava do leva.Také se jdu podívat za stany na letiště. Bivaky se vlastně staví vždy vedle letiště aby se zjednodušila doprava materiálu. Všechno jde vzduchem a dopravu zajišťují ukrajinské Antonovy. Po snídani se objevuje Petr, který nás dojel ze Španělska. A jedeme zase dál.Dnešní etapa vede z Agadiru do Smary. Časovka 381km přesun 273km. Tentokrát na to jdeme obráceně. Natáhneme to po silnici a pak se vrátíme od cíle naproti. To se mi zdá bezpečnější. Cestou v horách několikrát stavíme, fotíme a filmujeme kamióny v serpentinách. Ani tady si nedají pokoj. Mezi sebou závodit nesmějí ale tak alespoň tvrdě mezi zatáčkami předjíždí místní náklaďáky a autobusy. Stojíme v zatáčce a na naše máváme vlajkou aby věděli, že tu s nimi ještě jsme. Troubí, blikají a mávají na nás taky. Vyjíždíme z hor a po silnici pouští se snažíme nadjet závodníkům. Cíl nalézáme asi v 16h dojíždějí ještě motorky takže toho dost uvidíme. Jedeme po poušti asi 1km proti směru ale všude je dost místa takže to nebezpečné není . Potom stojíme u motorek a čekáme na české posádky s vlajkou, fotíme a filmujeme. Brzo k nám přijelo auto a z něj vyskákal reportér s kameramanem Marocké TV a požádali nás o rozhovor. Martin naštěstí mluví anglicky a tak se s reportérem domluvil co se bude ptát, my ostatní jsme dělali s roztaženou vlajkou pozadí. Po reportérech se na ty cvoky v poušti zase přijeli podívat vojáci UN. Každý byl jiné národnosti ale s Rusem, Mongolem a Maďarem, kteří uměli Rusky jsem se domluvil dobře. Také nás varovali před minovými poly. Nakonec proběhlo vzájemné fotografování a odjeli. Naše Tatry projeli ještě za šera ale Macík s Liazem stále nikde. Nechtěli jsme ho ošidit o naše povzbuzování a tak jsme po setmění vytvořili osvětlovací rampu z KTM Osvětlovače dělal Martin a já s Mírou v kuželu světla držel roztaženou vlajku. Vždy když jel další náklaďák osvítili jsme vlajku také proto aby v té tmě do nás nevrazili ale hlavně abychom všem ukázali kdo tu v poušti má své příznivce. Někdy kolem 22hod jsme se dočkali a tak jsme mohli vyrazit do bivaku. I v tuto dobu dojížděli stále ještě motorky. To je tedy tvrdý chlebíček.V bivaku se jdu rozloučit s posádkami. Macíci měli nějakou poruchu , to je zdrželo a ještě v půlnoci tvrdě na autě pracovali. S Richardem jsme se domluvili na pivo doma a šli jsme spát. Teplota 15-20stC vítr všude jemný prach.

5.1.2005 Ráno po snídani si ještě dělám pár fotek bivaku za dne ale všichni už balí a jedou zase dál. Dnešní etapa má 130km přesun a 492km časovku .Vede ze Smary do Zoueratu který je bohužel už v Mauretánii. Ranní porada rozhodla, že se budeme držet původního plánu a tím byla cesta po Maroku a nemá tedy cenu pokračovat za cenu buď rizika min nebo velké zajížďky a jízdy pouští bez paliva. Pojedeme s Jardou k Atlantiku, kde se on stáčí na jih po té zajížďce a my na sever procestovat v klidu Maroko . Loučíme se tedy se závodem ale už teď všichni víme, že se sem vrátíme zkušenější, lépe vybavení a pojedeme až do konce. Když ne za rok určitě někdy ano.

Dále jsme pokračovali po poušti a hlavně do hor Atlasu kde jsme jezdili ve výškách přes 2600m.n.m klouzali na sněhu nebo se hrabali blátem. Celkem jsme na motorkách najeli 6400km. O tom ale zase příště. Bohužel na cestě nás občas zastihli zprávy z dalšího průběhu soutěže a téměř všechny nebyly dobré. Postupné odpadnutí všech českých posádek kromě motocyklisty Ivoše Kaštana , který dojel na skvělém 38místě a to ve své kategorii asi ještě lepším to by ještě šlo ale smrt Grazianiho a hlavně Meoniho nás šokovala . Další zprávy o smrti lidí z doprovodu a dítěte dokazují, že je to opravdu tvrdá soutěž a je důležité vzít rozum do hrsti a zbytečně neriskovat jako jsme to někdy dělali i my.

Počet zobrazení tohoto článku.