Welcome to England

Už dlouho jsem se na tento ostrov chtěl podívat, nejenom pro jeho skotské motorkářské silnice, přírodu a whisky, ale hlavně jsem chtěl na vlastní oči vidět místa,kde válčili naši dříve neprávem zapomenutí odvážní piloti RAF v bitvě o Británii. Až na místě samém jsme zjistili, že v Británii je toho k vidění mnohem víc než uvádí turistický průvodce, a že čtrnáct dní na cestování v této zemi je málo.

Vzhledem k tomu, že v poslední chvíli před odjezdem zklamalo pár kámošů, kteří v zimě odvážně cestu se mnou a mojí manželkou plánovali, vyráželi jsme uprostřed července z domova na jedné motorce, silně přetížené bágly sami. Samotnou cestu do Calais popisovat asi nemusím, jen bych každého rád upozornil na potřebu vzít si s sebou o mnoho víc teplého oblečení, než na výlety do Alp nebo dokonce někam do středomoří, dobrou mapu, protože naše 1/300000 byla dobrá, ale pár míst jsem tam stejně nenašel.

První důležitou informací z cesty je, že trajekt, který funguje mezi přístavy Calais a Dover stojí pro dva pasažéry a moto 122Eur. Jezdí mezi těmito přístavy asi tak desetkrát denně a na druhé straně jsi dřív, než si prohlídneš loď.Na druhé straně nás čekal pohovor s imigračním úředníkem, kterého zajímalo kam máme namířeno, ale když jsme mu ukázali dopředu vypracovaný itinerář cesty, klidně nás pustil. Moje obavy z jízdy po druhé straně se rozhodně potvrdily, ale až později. Z přístavu tě totiž dvouproudá komunikace sama vyvede na tu správnou stranu a skoro všechny křižovatky jsou řešené jako kruháč, akorát nesmíš zapomenout, že se po něm jezdí obráceně. Vzhledem k tomu, že jsme přijeli asi ve 21hod., naše první cesta vedla za mojí ségrou, která v té době pracovala v Mayfieldu asi 60km jižně od Londýna . Po menším pátrání, které obsahovalo už jízdu po neskutečně úzkých a z obou stran živými ploty lemovaných silnic jsem byl docela rád , že si můžu sednout do křesla v krásně starém obýváku s velkým krbem, vitrážovými okny a sklenkou whisky v jedné a pravým anglickým čajem v ruce druhé. Jak jsme později zjistili angláni si na panelákovou kulturu nepotrpí a hodně obyvatel bydlí ve starých bytelných domech, které mají třeba čtyři komíny, asi jako menší hrady. Mnoho jich je sice v zanedbaném stavu, ale přesto mají své kouzlo.

Na začátek našeho putování jsme si vybrali cestu podle jižního pobřeží počínaje městem Brighton, kde je k vidění zajímavý zámek ve stylu tureckých paláců, který nechal postavit majitel za velké peníze, ale protože se mu lidé smáli, že je to kýč, tak svůj palác nikdy ani nenavštívil. Naší pozornosti samozřejmě neunikla pláž, kde se sice někteří odvážně koupali, ale nás ta ledárna odradila a to bylo bezva slunečno. Dál jsme pokračovali ještě odpoledne po A27 na západ, kde jsme v městečku Tangmere hodlali navštívit bývalou leteckou základnu, kde sloužily průběžně všechny naše stíhací perutě RAF. Na kraji městečka je už dnes jen muzeum, které tuto základnu připomíná, ale hned u vstupu si nás dědíci, ktetří to tu mají na starost všímají a pokouší se vyzvědět odkud jsme. Tady taky přicházíme na skutečnost, která se nám později potvrdila, a to že nemá cenu anglánům vysvětlovat že jsme z Čech. To jim moc neříká, ale jakmile řekneš čechoslovak vědí většinou hned o co jde. Zvlášť tady, kde nás personál ihned za neustálého výkladu odvlekl do hangáru k nástěnce, která je věnována nejúspěšnějšímu nočnímu stíhači jímž byl Čech npor. Kuttelwascher. Hned na sousední nástěnce, která je věnována Svěrákovu filmu Tmavomodrý svět, jehož anglický křest proběhl za účasti českých protagonistů právě v tomto hangáru. Snad každého motorkáře alespoň trochu zajímají letadla a technika kolem nich. Tady si přijdeš opravdu na své a ten pocit z toho, že si tě tu jako potomka těch, kteří jim pomohli v hodině dvanácté váží, stojí za to.

Po nezbytném tankování, mimochodem litr benzinu tu stojí asi 0,75L, pokračujeme ještě kousek za Southampton do hospody u Broukáče, v městečku Brockenhurst, kam zase pro změnu chodili rádi naši bombarďáci z 311 perutě RAF základna Beaulieu. Tady taky po ochutnání prvních anglických piv přespáváme v nedalekém kempu, který jako většina kempů v této zemi je na dobré úrovni a jejich ceny se pro dva a moto na noc pohybují mezi osmi až dvanácti librouši.

Druhý den pokračujeme dál a jedem si prohlédnout Národní motormuzeum v Beaulieu, o kterém jsme se dozvěděli v hospodě. Zdejší hospody se od našich trochu liší. Nejen, že si pro pivo musíš chodit k výčepu a pokaždé ho zaplatit, ale pomáhají turistickému ruchu tím, že někde v předsíni narazíš na vitrínu s množstvím propagačních letáků, které hosty informují o zajímavých místech v okolí. Ty si vybereš, co tě zajímá a z letáku se dozvíš kde to najdeš. V rozsahu od zoologických zahrad, akvárií, muzeí lokomotiv, aut , raket a nevím čeho všeho ještě.

Motormuzeum se nachází v soukromé zahradě lorda Montagu, o kterém se dovídáme, že jeho rodinka trpí sbíráním vozidel už od počátku minulého století. Nejsou to žádní krkouni, protože místo golfového hřiště si na svém pozemku vybudovali menší Disneyland zaměřený na samohyby. Tak tu také můžeš shlédnout v jedné hale vše od motorových kočárů po Lotuse agenta 007 a samozřejmě také motocykly které jsou zastoupené nejslavnější českou značkou Jawa a vyprávěním o její plochodrážní historii. Pokud chceš prohlédnout i další atrakce jako je prohlídka části sídla majitele rezervuj si na to celý den. Večer je vidět dost dlouho na to, abychom se stačili do tmy přemístit zpět do Mayfieldu k Šárce, popít pár piv v místní hospodě, která je skoro stejná jako ta včerejší a jít chrnět. Zítra jedem do Londýna s anglánem Pítem a ségrou, coby překladatelkou . Cestu volíme z praktických důvodů vlakem, alespoň si náš Tygřík jeden den odpočine.

Cestou zjišťujeme, že naše dráhy ve srovnání s jejich nejsou zas o tolik horší, a za hodinku dorážíme do Londýna na nádraží kdesi v centru. Navigaci nechávám plně na Pítovi, protože je to jednoduší a on ví, že chceme vidět poslední velký křižník Královského námořnictva H.M.S. Belfast, který je jako plovoucí muzeum zakotven na Temži proti slavnému Tower Bridge. Za pár minut jsme pěšky na místě a jdeme na prohlídku. Je fakt záhadou, jak taková věc může plavat a k tomu bojovat s nepřítelem.Když vidíme to množství železa, pochybujeme o fyzikálních zákonech. Při prohlídce lodi se postupně z pěkně připravených expozic čítajících vše od dělových věží po strojovnu dozvídáme, že křižník byl uveden do provozu v roce 1938 právě včas, aby za války poslal na dno německý křižník Scharnhorst. V Londýně je toho k vidění samozřejmě mnohem víc a jeden den kdy jsme měli zajištěné průvodce je tak akorát na zběžnou prohlídku Big Benu, budov parlamentu a Buckinghemského paláce u kterého jsme se shodli , že Pražský hrad je mnohem zajímavější. Protože je v tomto městě hrozný dopravní ruch nedoporučuji se do centra vypravit na motorce. Taky by jste mohli většinu dne strávit hledáním těch správných míst. Samozřejmě je tady zase spousta muzeí a obrazáren, ale už není mnoho času. Nakonec nás Pít vzal na tržnici, kde vystupují různí kejklíři, kouzelníci a můžeš si tu koupit nějaký suvenýr.

Ráno se loučíme s naším hostitelem a vyrážíme na sever k Londýnu, který objíždíme po západní straně dálničního obchvatu. Z obchvatu odbočujeme na prohlídku Windsorského zámku. Zámek je úchvatný, ale všude mraky turistů, takže prohlídku omezujeme na minimum a jedem se podívat o několik mil dál na památník RAF v Runnymede, který je vlastně symbolickým hřbitovem všem spojeneckým letcům z druhé světové války. Tady na mramorových sloupech jsou vyryta všechna jména pilotů, seřazená podle roků , kteří za obranu ostrova zaplatili svým životem. Samozřejmě je tu dost jmen našich krajanů, za všechny můžu jmenovat rtm.Viléma Jakše, našeho předválečného mistra Evropy v boxu, který se v r.1943 nevrátil z letu nad Biskajským zálivem. Na konci nádvoří se z tabulky dozvídáme, že celkové skóre je přes dvacet tisíc životů -to nepotřebuje komentář.

Večer se konečně vzdalujeme od Londýna směrem na sever a chceme si najít nějaký klidný kemp. To se nakonec daří u jakéhosi soukromníka na zahradě, kde ubytování stálo pro nás tři jen 6L. Před setměním ještě upřesňujeme cíl naší zítřejší cesty, a tím bude asi pět mil vzdálená základna RAF Duxford . Jako by to tam věděli, najednou se s ohromným řevem nad kempem prohnal starý dvoumotorový bombardér, z jehož střelišť trčí hlavně. Bombardér asi dvakrát točí nad blízkým polem a pak zmizel za obzorem. Opravdu působivá pozvánka, už se těšíme na ráno.

Na prohlídku si vyhrazujeme celý den , ráno necháváme věci v kempu a jedeme na odlehčené motorce na letiště, které patřilo k těm největším za války a dnes je jedním z největších leteckých muzeí vůbec. Právě odtud začínali svojí válečnou cestu letci naší 310 a 312 stíhací perutě. Dodnes na to tady nezapomněli.Ještě než si koupíš lístky, narazíš na vitrínu, kde je fotka s popiskou: velitel Československého wingu mjr. Alexandr Hess a dál v první hale je asi na 10metrů dlouhé nástěnce kompletní historie Československých leteckých sil od jejich vzniku až po současnost. Větší pozornost tu věnují snad jen Američanům, kteří z této základny operovali po vstupu USA do války.Pokud byla expozice v Tangmere zajímavá, tak s tou v Duxfordu se nedá vůbec srovnat. Za jeden den se prostě projít nedá a to nám jazyková bariéra nedovolovala pročítat dlouhé popisy u exponátů a shlédnout instruktážní filmy v několika kinech. Velká většina letadel stojí v původních hangárech , některá dopravní letadla venku a v posledním nově vybudovaném hangáru stojí dodnes nejrychlejší Blackbird. Dále je zde hala věnovaná pozemní armádě, všechno se opravdu nedá vyjmenovat, doporučuji osobně navštívit. Opravdovou parádou jsou předváděcí lety pro návštěvníky, kde jsme viděli v různých akrobatických figurách 62let starou americkou stíhačku Mustang, kterou rozhodně její pilot nešetřil. Většina exponátů je v provozuschopném stavu. Těsně před zavíračkou kupujeme u stánku pohlednici Spitfira a posíláme jí s pozdravem do Prahy panu Františku Fajtlovi, který nám před dovolenou dobře poradil, která místa nemáme vynechat. Právě i o něm jsme si zde přečetli, že byl prvním Čechem, který se stal velitelem 122.Anglické perutě.

Druhý den se loučíme s majitelem kempu a pokračujeme na sever do Hinckley, rodiště našeho Triumpha. To přece nemůžeme vynechat, vyfotit se před bránou továrny. Na místě je to ale trpké zklamání. Vlastní továrna je asi na pěti místech ve městě a vypadá asi jako Makro. Vrátný nás sice zahrnul množstvím propagačních materiálů, ale prohlídky provozu nepořádají . Jediné co nám poradili bylo, že nedaleko je shop Triumph a KTM, který jsme navštívili a protože majitel byl fajn chlap, pozval nás na kafe a věděl, že Československo je v Evropě utratili jsme u něj pár liber za doplňky. Teď už ale vážně ujíždíme od civilizace na sever za motorkářskýma silničkama a za přírodou.Počasí nám zatím přeje, párkrát už jsme na sobě sice pláštěnku měli, ale zatím to byly jen přeháňky nebo mžilo. Abychom nahnali čas, jedeme nahoru po dálnici M1. Za dálnice se tu nic neplatí. Do večera jsme už severně od Manchestru, spíme opět v kempu, všude okolo bečej ovce a počasí se trochu zhoršuje.

Díky návštěvě v hospodě, kterým tu říkají Pub víme z letáku, že nedaleko je akvárium. Nacházíme se totiž v chráněné jezerní oblasti nazývané Lakeside. Při prohlídce akvária se nám nejvíc líbil rejnok, který se od návštěvníků nechal drbat pod tlamou. Vystrkoval svoje ploché tělo z vody a schválně plaval u kraje bazénu, aby na něj lidi dosáhli.Odpoledne jedeme na ostrov Isle of Walney, abychom viděli také západní pobřeží a Irské moře. Bydlet bych tam nemohl, docela nehostinný kus pobřeží a tak se vracíme do jezerní oblasti, kde se také nacházejí největší hory Anglie až 970m.n.m a tak stále stoupáme v zatáčkovitých a úzkých silnicích. Na motorku super, ale lituji autíčkáře, kteří tu musí jezdit hodně opatrně, aby se stačili vyhnout. Večer se pokoušíme sehnat ubytování v B+B, což je volný pokoj se snídaní u někoho doma. Tento způsob ubytování v Anglii provozuje kde kdo, ale cena pro dva lidi se snídaní je od 40 L za noc . Nakonec spíme zase v kempu.

Ráno vstáváme do mizerného počasí a tak vyrážíme dál na Carlisle v pláštěnkách. Ve městě je totiž báječný hrad, který stojí za prohlídku. Nechal ho postavit jako pohraniční pevnost král Jindřich VIII. Dál je totiž už katolické Skotsko. Dokonce tady věznili Marii Stuartovnu, skotskou soupeřku anglické královny Alžběty I. Odtud ale odbočujeme na východ k Hadriánovu valu. V roce 122 tady Římský císař Hadrián nařídil postavit val napříč ostrovem, který by pomohl při obraně impéria před nezkrotnými severními kmeny. Římani 110km dlouhý a až 7m vysoký val z hlíny a kamene vybudovali za osm let a dodnes jsou jednotlivé úseky i z pevnostmi zachovány. Podle valu večer přijíždíme do Newcastlu, kde se chceme podívat do přístavu a ověřit si možnost návratu na kontinent touto cestou. Město se nám moc nelíbí a v přístavu jsme toho stejně moc nezjistili, protože bylo po pracovní době.

Druhý den po noclehu v kempu, kde měli také po pracovní době a tak jsme mohli přespat zadarmo se vracíme do přístavu.. Tam zjišťujeme, že odtud už jezdí jen jednou denně a jen do Amsterodamu . Lístek jsme museli koupit dopředu i se spací kabinou to přišlo na 168L pro všechny. Protože vyplouváme až večer, hledáme si rychle takový cíl, abychom se stačili vrátit. Nakonec jsme se jeli podívat do nedalekého Durhamu, kde stojí starobylá katedrála a vůbec město je docela pěkné. Na parkovišti v Durhamu jsem si také všiml, že informace o krádeží motorek v Anglii budou asi pravdivé.Vedle mě zaparkoval chlápek na ZX6 a motorku zamkl řetězem ke klandru, na předek dal U zámek a ještě aktivoval alarm, takže náš řetěz s námi snad nejel zbytečně. Odpoledne se řadíme u trajektu a s potěšením zjišťujeme, že tento spoj využívá hodně motorkářů, kteří si jezdí zablbnout na silnice do Skotska . Okamžitě jsme se skamarádili s jedním Holanďanem, který měl taky Tygra. O Skotsku a jeho silnicích se rozplýval, takže je to jasné. Příští rok touto cestou sem a jedem jen Skotsko. Na trajektu bydlíme každý zvlášť. Já s motorkářema a manželka s uřvanou partou německých pionýrek. Večer s Holanďanem dáváme pár piv .V noci se nám postaral o noční cvičení ožralý německý motorkář, který přitáhl do kajuty asi ve čtyři a nenašel kliku na dveřích. Docela prima cesta, ale v 10hod. dopoledne jsme v Amsterodamu a protože je bezva počasí zkusíme být večer doma. Holanďan nás provedl Amsterodamem na výpadovku a nás už čeká jen 1100km domu. Po celodenním maratonu si dáváme na Rozvadově svíčkovou. Dojeli jsme domů o den dřív, takže zbyl čas ještě zajít na pivo a bilancovat s klukama. Za třináct dní jsme najeli 4000km bez problémů s motorkou a policií. Ostatní řidiči jsou velmi ohleduplní, a i když jsem při výjezdu od benzínky vyjel do protisměru, nikdo na mě netroubil, jen zpomalili a uhnuli. Cestu ačkoliv počasí je nevyzpytatelné na motorce doporučuji a doufám, že příští rok jedeme znova i kdybychom měli jet zase sami.